Tři důvody proč „odlehčit“ Vaše smlouvy

Nedávno jsem dala přečíst kamarádce, specialistce na PR, jeden svůj odborný právní text, aby mi v něm zkontrolovala a opravila češtinu. „Já z té „právničtiny“ lezu po zdi!“, prohlásila. To mě přimělo zamyslet se nad tím, jestli je ten právnický jazyk opravdu nutný. A došla jsem k závěru, že smlouvy a jiné právní texty se dají psát i tak, aby jim rozuměli i „normální“ lidi. Říkejme tomu procesu třeba „odlehčení“.


Proč teda ty smlouvy „odlehčit“?


1. Aby je někdo četl.

2. Abyste jim rozuměli.

3. Abyste při prvním problému nemuseli volat svého právníka.


Proč právníci píšou tak, že jim ostatní nerozumí?


1. Učí nás to tak.

2. Opisujeme zákon, anebo se jím alespoň inspirujeme, a tak používáme jeho terminologii.

3. Myslíme si, že jedině odborná terminologie je ta správná.

4. Je to bezpečné. Nemusíme se bát, že kvůli jednoduchému jazyku uděláme chybu, anebo něco opomeneme.

5. Klienti nás potřebují, abychom jim vysvětlili, co vlastně podepisují.


Říká se, že to nejlepší sami ze sebe dostaneme, když vystoupíme ze své komfortní zóny. A tak tedy opouštím svou komfortní zónu a budu pro vás psát smlouvy tak, abyste jim rozuměli vy, mí klienti. Smlouvy se totiž píšou pro klienty a ne pro právníky.



Začíná to už nadpisem


Znáte to, první na smlouvě je nadpis, např. „Kupní smlouva“. A pod tím nadpisem (názvem smlouvy) už to začíná, drobným písmem je tam napsáno něco jako „uzavřená níže uvedeného dne, měsíce a roku mezi těmito smluvními stranami dle § 2079 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů“. A už se vám to ani nechce číst dál. Co to vlastně znamená? Musí to tam být?


Stručně řečeno, neznamená to nic a být to tam určitě nemusí. Kdy jindy a kým jiným by byla uzavřená než toho data, které je uvedené na konci a kým jiným, než těmi smluvními stranami, které jsou na ní uvedené. A že se řídí zrovna těmihle paragrafy? O tom stejně nerozhoduje tahle věta. Smlouva se posuzuje podle svého obsahu. Jinými slovy, text smlouvy rozhoduje o tom, které paragrafy se při jejím výkladu použijí. Pokud bychom tak v uvedeném příkladu nazvali smlouvu jako kupní a ona to ve skutečnosti byla smlouva o dílo, stejně by se použila při jejím výkladu právní úprava smlouvy o dílo a ne smlouvy kupní.


Smažme drobné písmo pod nadpisem, samotný název smlouvy bohatě stačí.


Kdo tu smlouvu uzavírá?


Tak tady toho moc nevymyslíme. To, jak definovat smluvní strany, nám předepisuje zákon. Ale nepředepisuje nám, jaké zvolit zkratky. Pojďme se zbavit zapůjčitele a vydlužitele, příkazníka a příkazce anebo komisionáře a komitenta. Mimochodem některé z těchto archaismů ani současné slovníky textových editorů neznají a např. slovo „vydlužitel“ se Vám tak červeně podtrhne jako chybné.

V případě typové smlouvy uzavírané s klienty se nabízí obligátní „my“ a „vy“. Anebo ponechme smluvním stranám jejich reálná jména. Proč bychom ve smlouvě nemohli používat např. manželé Novákovi a společnost ABC? Mohli a nebudete muset u každé věty zkoumat, na koho se vlastně vztahuje.

Zaveďme srozumitelné označení smluvních stran.


Proč smlouvu uzavíráme?


Na tuto otázku v řadě smluv odpověď nenalezneme a je pravdou, že pro řadu smluv je to nadbytečná informace. Pokud však tato otázka zodpovězena je, děje se tak v části zvané Preambule. U složitějších či méně tradičních smluv to může být pro jejich interpretaci naprosto zásadní informace.

Dle angloamerického vzoru pak Preambule obvykle začíná slovy „Vzhledem k tomu, že …“ Už tato formulace je většinou navíc a právníci mají tendenci ji nadužívat. Jednoduchá preambule může vypadat například takto:

Jan Novák je odborníkem na stavbu skluzavek pro děti. Obec Hravá staví dětské hřiště se skluzavkou, a proto si najala Jana Nováka.“

Jednoduše, srozumitelně, polopaticky, ať je to jasné opravdu každému.



Co smlouva upravuje?


Tato informace se většinou skrývá pod titulkem předmět smlouvy. V tom, my advokáti, velmi rádi opisujeme text zákona, takže předmět pak může vypadat třeba takto:

Obchodní zástupce se jako nezávislý podnikatel zavazuje vyvíjet pro zastoupeného, jeho jménem a na jeho účet činnost směřující k uzavírání kupních smluv zastoupeným, jejichž předmětem bude prodej lednic, přičemž zastoupený se zavazuje platit za tuto činnost obchodnímu zástupci provizi.“

Tento text by se dal zjednodušit například následovně:

Jan Novák bude za Nejledničky uzavírat kupní smlouvy na lednice. Nejledničky za to zaplatí Janu Novákovi provizi.“

Stejně to lze provést s naprostou většinou smluv.

Nahraďme složitá souvětí ve smlouvách jednoduchými větami a napišme to tak, jak by to řekli běžní lidé – neprávníci.


Co dalšího smlouvy obvykle obsahují?


Další obsah smluv se liší dle jednotlivých typů smluv. Přesto se některé pasáže objevují ve smlouvách častěji. Mezi ty patří i oblíbené smluvní pokuty. Zkusme si tedy „odlehčit“ nějakou pasáž o smluvní pokutě. V jedné smlouvě jsem našla jednu takovou klasickou verzi smluvní pokuty:

Jestliže nabyvatel nesplní svůj závazek sjednaný v čl. III. odst. 2. této smlouvy, tj. neuhradí smluvní cenu řádně a včas, a neučiní-li tak ani v dodatečné lhůtě do 10 (deseti) pracovních dnů po sjednaném datu splatnosti smluvní ceny, sjednávají smluvní strany pro tento případ ve prospěch převodce smluvní pokutu ve výši 0,05 % ze smluvní ceny sjednané v čl. II. odst. 1 této smlouvy shora za každý den prodlení.

Jak by se to dalo přepsat?

Pokud Jan Novák nezaplatí celou cenu ani do 10 pracovních dnů od data splatnosti, uhradí Daně Novotné smluvní pokutu x,- Kč za každý den, kdy bude dlužit.“

Používejme i v textu smlouvy krátké věty a zapomeňme na odkazy na jiné části smlouvy. Nikomu se nechce listovat ve smlouvě a domýšlet, se kterou jinou částí smlouvy si máme tuhle větu propojit.


Závěrečná ustanovení – přehlídka „právničtiny“


Dokonalou přehlídkou právního jazyka bývají závěrečná ustanovení smluv. Tady totiž rádi kopírujeme z různých vzorů smluv a pak ještě ty zkopírované vzory vyšperkováváme k dokonalosti, to znamená k absolutní možné složitosti.

Jako příklad použijeme tzv. salvatorní klauzuli, která je mezi námi právníky obzvlášť oblíbená. Taková typická salvátorská klauzule může vypadat např. takto:

Pokud jakýkoliv závazek vyplývající z této Smlouvy je anebo se stane neplatným nebo nevymahatelným a je jako celek nebo jeho část plně oddělitelným od ostatních ustanovení této Smlouvy a taková neplatnost nebo nevymahatelnost nebude mít žádný vliv na platnost a vymahatelnost jakýchkoliv ostatních závazků z této Smlouvy, pak se strany zavazují v rámci této Smlouvy nahradit formou dodatku k této Smlouvě tento neplatný nebo nevymahatelný oddělený závazek takovým novým platným a vymahatelným závazkem, jehož předmět bude v nejvyšší možné míře odpovídat předmětu původního odděleného závazku.

Rozumíte tomu? Asi si to budete muset přečíst víckrát… Upřímně, já bych musela taky, pokud bych něco podobného ve svém profesním životě nečetla už xkrát. A přitom to neznamená nic jiného než toto:

Může se stát, že některá část této smlouvy je či bude neplatná nebo nevymahatelná a přitom zbytek smlouvy zůstane platný a vymahatelný. Pokud to půjde, pak takovou neplatnou nebo nevymahatelnou část smlouvy nahradíme novou částí, která se bude co nejvíce podobat té části původní.

Zjednodušit se dá i závěr smluv.



Co na „odlehčení smluv“ řeknou mí kolegové, advokáti?


Nadšení neočekávám. Většina se asi bude domnívat, že takto zjednodušené pojetí smluv je nepřesné, nevystihuje veškerá možná úskalí a je pro klienty rizikové. Možná, že mají pravdu. Pravdou ale je i to, že dokonalá smlouva neexistuje a každá smlouva má svá slabá místa, minimálně pro jednu ze smluvních stran. Proč se pak nepokusit o smlouvy přívětivé pro klienty? Už jen proto, aby je začali číst. Vždyť i tím, že klient bude své smlouvě rozumět, bude jí číst a řekne nám na ni svůj názor, můžeme eliminovat její případné nedostatky.


Je dobrý nápad zjednodušovat všechny smlouvy?


To si nemyslím. I tady platí všeho s mírou a jsou některé typy smluv, u kterých bude vhodnější zachovat klasickou právnickou řeč. Zcela logicky se odlehčení hodí na smlouvy, které uzavírají podnikatelé se svými zákazníky, spotřebiteli, tzn. obyčejnými lidmi. Je fajn mít smlouvu, které Vaši zákazníci rozumí. Stejně tak odlehčená smlouva dobře poslouží malým a středním podnikatelům v jejich vzájemné obchodní činnosti.

Naopak bych zachovala klasickou „právničtinu“ u „velkých smluv“, jejichž obsah na obou stranách formulují právníci. Nebude asi taky úplně dobrý nápad zjednodušovat text smluv, které se podávají na katastr nemovitostí (tam si totiž na klasický právní jazyk obzvlášť potrpí), anebo jsou určeny pro nějaký jiný formální účel.

Využijme proto „odlehčení“ smluv jen v případech, kdy je to vhodné.


Objevila jsem Ameriku?


Neobjevila. V angloamerickém světě vzniklo tzv. „Hnutí za jednoduchou angličtinu“ (Plain English Movement) už před řadou let. Poprvé jsem o něm slyšela, když jsem učila právnickou angličtinu. Zpočátku jsem byla trochu skeptická, zda je takové zjednodušení právních textů vůbec možné. I když jsem poměrně rychle dospěla k názoru, že to možné je, odvahu aplikovat to do praxe jsem našla až později. Pokud ji máte taky, pošlete mi svou smlouvu a já vám ji „odlehčím“. Anebo zjednoduším. Anebo přeložím do češtiny. Anebo odlehčím, zjednoduším i přeložím do češtiny ☺


Proč? Abyste své smlouvy četli, abyste jim rozuměli, a abyste mi při prvním problému nemuseli volat.


Ivana Lehkoživová

advokátka, která vám ulehčí život

PS: Mrkněte na balíčky „odlehčení“ smluv.



344 zobrazení